Rozdělení interiéru lokomotivy
Skříňové lokomotivy mají interiér příčkami rozdělený na tři části: první stanoviště strojvedoucího, strojovna a druhé stanoviště strojvedoucího. U kapotových lokomotiv je pouze jedna kabina strojvedoucího a prostor strojovny je přístupný zvenčí z ochozů lokomotivy.
Stanoviště strojvedoucího
Stanoviště strojvedoucího jsou kabiny na koncích lokomotivy, odkud je lokomotiva řízena. Obvykle jsou stejně vybavená. Přístupná jsou obvykle jednokřídlými dovnitř otevíratelnými dveřmi z obou stran, některé lokomotivy však mají dveře pouze na levé straně stanoviště. V pravé části stanoviště se nachází řídicí pult a sedadlo strojvedoucího. Sedadla na některých lokomotivách (163, 263, 363) nejsou pevně ukotvena k podlaze a lze s nimi libovolně manipulovat. Mají bezpečnostní konstrukci, umožňující rychlé opuštění místa v případě hrozícího nebezpečí. Na levé straně stanoviště je místo vlakvedoucího, vybavené pultem a lampičkou. Dnes však v naprosté většině případů jezdí na stanovišti pouze strojvedoucí, minulosti patří i pomocníci strojvedoucího (mechanici). Pouze na dálkových vlacích jezdí dva strojvůdci, přičemž se musí v pravidelných intervalech střídat v obsluze stroje. Stanoviště univerzálních lokomotiv druhé generace (163, 263, 363) jsou klimatizována, v praxi však toto zařízení často nefunguje tak, jak by mělo. Stanoviště většiny lokomotiv jsou zeleně natřena. Čelní okna jsou u skříňových lokomotiv obvykle dvě na každém stanovišti, vybavená rozmrazovačem a u modernizovaných lokomotiv i ochrannou fólií mezi jednotlivými vrstvami skla. Nad čelními okny jsou spouštěcí rolety, boční okna jsou vybavena záclonkami. Naprostá většina lokomotiv je vybavena lednicí, vařičem, šatníkem se zrcadlem a umyvadlem. Lokomotivy 150 a 350 mají hygienické zázemí ve strojovně, na strojích 163, 263 a 363 je k tomuto účelu využit prostor mezi strojovnou a 2. stanovištěm. Pracovní podmínky na stanovištích zmiňovaných lokomotiv jsou na poměrně dobré úrovni, což se však již nedá říct o stanovištích na lokomotivách I. generace, a to zejména řadě 121, která je postrachem každého strojvedoucího díky hlučným nápravovým převodovkám, hlučným pomocným pohonům a spoustě vířícího prachu a opadávající barvy.
Strojovna
Ze stanoviště vedou dveře do strojovny. Před vstupem do strojovny je nutné stáhnout sběrače, neboť vstupní dveře do strojovny jsou zpravidla chráněny západkou. U většiny lokomotiv vedou dveře ze stanoviště přímo do strojovny, ale např. na lokomotivách 230, 240, 242 se ze stanoviště vchází nejdříve do příčné chodbičky, a teprve z té do prostoru strojovny. Strojovna má jednu (163, 263, 363) nebo dvě chodbičky (140, 751). Ve strojovně je umístěn spalovací motor a trakční generátor (u motorových lokomotiv), hlavní kontrolér nebo trakční měniče, případně stykačový rám (elektrické lokomotivy) a dále veškeré pomocné stroje - kompresory, vypínače, ventilátory, čerpadla, skříně s elektronikou... U elektrických lokomotiv je srdcem strojovny vysokonapěťová kobka s hlavním vypínačem a kontrolérem. Tato část strojovny je ukryta za drátěnými sítěmi, zamezujícími úrazu vysokými proudy. To ovšem zhoršuje přístup k těmto strojům při odstraňování závady. Prostředí strojoven elekrických lokomotiv je relativně slušné, i když zejména na lokomotivách 150, 163, 350 a 363 se vyznačuje naprostým nedostatkem přirozeného světla. Pro strojvedoucího ne zcela příjemnou záležitostí jsou zvuky, vycházející ze strojovny. U odporových lokomotiv je to zejména cvakání a syčení stykačů a značné teplo od odporů, pulzní lokomotivy jsou v tomto ohledu lepší, protože jejich měniče pouze bzučí. Zejména na strojích 150/151 ČD a 350 ZSSK jsou velmi hlučné ventilátory. Do strojoven motorových lokomotiv lze vstupovat i za chodu motoru, ale pracovní prostředí je zde horší než u elektrických lokomotiv - hluk od spalovacího motoru, zápach oleje a nesnesitelné teploty. Hlasitě se také projevují zejména starší typy kompresorů.